Rozhovor s Petrem Koukalem - 2. část
Pokračování VELKÉHO rozhovoru s Petrem Koukalem. První část rozhovoru naleznete ZDE.
V první části rozhovoru jsme se věnovali především tréninku, přípravě na zápasy a turnaje, badmintonové výbavě a Petrovým sportovním začátkům. Ve druhé části pak Petr odpovídal na otázky ohledně olympiády v Londýně, o soukromém životě a o badmintonu samotném.
Pokračování VELKÉHO rozhovoru s Petrem Koukalem. První část rozhovoru naleznete ZDE.
V první části rozhovoru jsme se věnovali především tréninku, přípravě na zápasy a turnaje, badmintonové výbavě a Petrovým sportovním začátkům. Ve druhé části pak Petr odpovídal na otázky ohledně olympiády v Londýně, o soukromém životě a o badmintonu samotném.
Co pro Tebe znamenala olympiáda v Londýně a jak hodnotíš svoji účast? Je to pro mě symbolický konec jednoho příběhu, který byl takový, jaký byl. Myslel jsem si před třemi lety, že tam pojedu s úplně jinými ambicemi a nakonec jsem byl rád, že jsem se tam vůbec dostal, bylo to opravdu na poslední chvíli a z posledního místa. Po sportovní stránce - i když jsem nebyl připravený tak, jak jsem mohl být, tak si myslím, že jsem mohl podat lepší výkon. Na druhou stranu jsem rád, že turnaj proběhl hned první dva dny a já jsem si mohl olympiádu dva týdny užít a dneska se už na to dívám pozitivně – že jsem se tam po všech těch potížích alespoň dokázal probojovat. Na turnaji mě to hrozně mrzelo - nemusel jsem ty zápasy vyhrát, ale mohlo to být lepší, hlavně s Taufikem. Už jsem s ním hrál dřív, trénovali jsme spolu a vím, že s ním umím hrát vyrovnaně. Ale zrovna na olympiádě to nešlo a strašně mě mrzí, že zrovna tohle lidi viděli, myslel jsem, že to bude pěkný zápas.
Změnila Tě olympiáda nějak? Cítíš třeba větší tlak na výsledky? Větší tlak na výsledky necitím. Co se změnilo je, že mě třeba poznávají lidi na ulici, což dřív nebylo. Když jedu v Praze v metru anebo zrovna třeba dnes na obědě v centru Brna mě lidi oslovují a chtějí se mnou fotku, což je milé. To je asi největší změna a velmi příjemná.
Jak se teď zpětně díváš na tu situaci, která byla okolo olympijské kvalifikace – podivné výsledky, skreče, atd. Bylo to šílené, dneska se už tomu směji, ale tehdy jsem byl na nervy. Mohl jsem mít dva měsíce volné, doufal jsem, že kvalifikaci budu mít jistou v dubnu nebo na začátku května a místo toho jsem měl dva měsíce stresu. Bylo to peklo, ale o to víc jsem si toho potom vážil a asi to tak mělo být – když už nervy, tak úplně do konce. Teď se vás všichni ptají – kamarádi, známí, sponzoři, … na účast na olympiádě je navázána řada dalších věcí a člověk musí pořád odpovídat, že neví a že se čeká a že se musí ještě čtrnáct dní počkat a pak dalších čtrnáct dnů … Všichni si pak už klepají na hlavu a začalo se říkat, že jsem se tam nedostal a dělám jen drahoty – bylo to fakt náročné po všech stránkách.
Jak se staví badmintonisté k oněm vypuštěným zápasům na olympiádě, kde potom dokonce došlo k vyloučení z turnaje? Je to určitě černá kaňka na olympijském turnaji, ale je dobře, že se to stalo, protože snad se s tím už něco udělá. Tyhle situace se stávají docela často, jen se o tom nikdo nedozvěděl, protože ostatní turnaje nepřenáší televize a jen se o tom napsalo na nějakém serveru. Nejsmutnější na tom je, že ti hráči jsou v tom nevinně, protože ti to mají nařízené od trenéra a když to nesplní, tak už nepojedou nikam. Takže hráči jen plnili jejich pokyny a za to dostali trest, což je smutné. Ale tak to prostě je. Hráči jsou v podstatě zaměstnanci a jsou za to velmi dobře placení. Samozřejmě je velkou chybou, že organizátoři udělali turnaj tímto formátem a vůbec nepřemýšleli nad tím, že taková situace může nastat. Nehrát zápas naplno nebo taktizovat ve skupině je ve sportu normální, Vávra Hradílek taky nejel kvalifikaci naplno, protože nechtěl jet ve finále poslední. Záleží na úhlu pohledu – pro sport je to špatně, ale z pohledu funkcionářů nebo trenérů je to jinak, ti jsou tlačení do výsledků. Ten turnaj se prostě měl udělat tak, aby se takovým situacím předešlo – mohlo se hrát současně nebo se po skupině mohl pavouk losovat. Protože když je jasné, na koho jdu, tak se tomu přizpůsobím. Blbé je, když pak potřebují prohrát obě strany a musí se podávat do sítě …
Jak vidíš své šance na olympiádu v roce Riu? Je to další velký cíl. Už vím, jak ten čas strašně rychle letí a dá se říct, že už teď mám plán tréninkový i turnajový. Poslední dvě olympiády moc nevyšly - na tu první jsem byl vůbec rád, že jsem se dostal a na tu druhou jsem chtěl jet s nějakými ambicemi, když už ne medailovými, tak aspoň na ohrožení předních pozic. Před třemi roky jsem se do té formy dostával, hrál jsem vyrovnaně s hráči světové dvacítky a věřím, kdyby se ta nemoc nestala, tak jsem se dostal do světové třicítky. Bohužel to nevyšlo, takže to teď bude třetí pokus. Během dalších čtyř let bych se chtěl dostat do světové dvacítky a v té poslední sezóně by bylo potřeba už pár těch předních hráčů porážet a dostat se třeba i na to nasazování, i když bůh ví, jakým se bude hrát systémem.
Máš už nějaké plány, až ukončíš hráčskou kariéru? Nemám. Po zkušenostech, které jsem si zažil před třemi lety s nemocí, jsem zjistil, že dělat nějaké plány vůbec nemá smysl. Mám nějaké nápady, které by mě bavily, ale ještě netuším, kam mě to zavane. Rád bych zůstal u sportu, protože mi strašně moc dal, ale kdo ví. Umím si třeba představit, že bych organizoval nějaké turnaje a dělal různé produkční věci. Mám jeden sen – byl bych rád, kdyby se mi v Čechách podařilo zřídit národní badmintonové centrum, kde by se dalo hrát mistrovství světa a Evropy. Byl by tam prostor pro mládež, kde by mohli trénovat ti nejlepší dohromady a s těmi nejlepšími trenéry. To je to, co vidím, když cestuji po Francii, Asii nebo Dánsku – tam taková centra mají a fungují výborně. Zkrátka, aby taky po mě tady něco zůstalo – když už bohužel ne ty olympijské medaile, tak alespoň aby se u nás tento sport i díky mému snažení někam posunul a rozvíjel.
Jak moc Ti pomohl sport v překonání Tvé nemoci? Já si myslím, že mi v léčení pomohlo to, že to tělo je zvyklé absolvovat zátěž a i s ní bojovat, člověk je unavený každý den a druhý den musí vstát a zase znovu trénovat. Z téhle stránky jsem se například s chemoterapií určitě vyrovnal líp než nesportovec. Po psychické stránce sport pomohl ještě víc. Když je člověk zvyklý bojovat a každou výměnu a každé cvičení dělat s nějakým cílem a vidinou, že to má nějaký smysl, tak to pomůže i při léčení.Člověk to pak nebere tak, že tam musí ležet a že je to nefér a proč se to stalo zrovna mě, ale spíš jsem to bral tak, že je to další překážka a teď se překoná a pak se bude hrát dál. Tenhle způsob myšlení mi určitě dal život vrcholového sportovce. V tu chvíli si pak člověk uvědomí, co mu ten sport dává a co je v životě důležité.
Věnuješ se i nějaké charitativní činnosti? Jsem zapojený v několika nadacích, třeba v nadaci Rakovina věc veřejná nebo Dobrý anděl, a ve svém volném čase rád pomáhám i jiným nadacím nebo projektům. Svoji vlastní charitativní nebo nadační činnost zatím nemám, veškerý volný čas, energii a i nemalé finance jsem věnoval do přípravy filmu, který se jmenuje Cesta snů, který bude mít premiéru 12.11.2012 v Praze a nejspíš 14.11.2012 v Brně. Je to vlastně takový časosběrný dokument, který popisuje dva roky mého života a myslím si, že je tam všechno. Je tam prevence, je tam motivace, je tam i to, že se člověk nemá vzdávat a má si jít za svým cílem, ať se děje co se děje, že má překonávat překážky. Je tam také spousta badmintonu, ale hlavně je hodně motivační. Film má formát dokumentu (52 minut) a poběží od listopadu na televizi HBO po celé Evropě a plánuje se i distribuce do kin. Bude se nabízet všude možně na DVD nosičích, bude se přibalovat k časopisům, bude k dispozici na recepcích sportovních center. Já bych chtěl, aby byl i ve školách a aby se vůbec dostal mezi lidi.
V nedávné době proběhla anketa o nejoblíbenější sport v České republice. Badminton se umístil na celkovém 9. místě, je 7. nejčastěji provozovaný sport. V individuálních sportech je dokonce 4. nejoblíbenější a mezi halovými sporty skončil na 5. místě. Jak tento výsledek hodnotíš? Jsem rád, je to hezký výsledek. Samozřejmě vždycky to může být o něco lepší a já věřím, že badminton půjde ještě několik let nahoru a sám tomu chci svým působením, výsledky a projekty pomáhat. Paradoxně tomu asi i pomohla medializace mojí nemoci a jsem rád, že i když ten příběh nebyl pro mne příjemný, tak to třeba pomohlo tomu, že lidi už badminton znají.
V této anketě nás zaujal fakt, že se badminton umístil výše, než jiné „populární“ sporty propagované například v televizi (např. florbal nebo futsal). Já si myslím, že je to tím, že dnes chodí hrát badminton lidi, kteří ho dřív nehráli a hned na prvním tréninku mají radost, že jim to jde, že to trefují a že se zlepšují. Třeba tenis, pokud ho člověk dříve nehrál, tak si nezahraje. Badminton má opravdu tu výhodu, že když si jde člověk čtyřikrát zahrát (a není úplně nešikovný), tak se strašně rychle zlepšuje. Najednou vidí, že může hrát těsně za síť, doprava, doleva a strašně ho to chytne. Ale ještě je pořád hodně lidí, kteří badminton nikdy nezkusili, takže věřím, že ještě půjde nahoru.
Můžeš porovnat Mezinárodní mistrovství České republiky s jinými velkými turnaji? Kdybych to měl porovnat s jinými turnaji podobné kategorie, tzn. Challengrů, tak bych řekl, že patří mezi top 5 až 8 turnajů celosvětově. A to není žádné pochlebování, opravdu je ten turnaj dobře uspořádaný, hala vypadá pěkně, dobře se tady hraje. Jediný „problém“ je, že se to hraje v Brně. Spousta hráčů sem nejede, protože z Prahy nebo z Vídně musí jet ještě autobusem, létá sem málo přímých letů. Já, když se mám rozhodnout, jestli pojedu na turnaj do Bruselu nebo do Toulouse, tak si taky vyberu Brusel, protože tam letím přímo a do Toulouse musím přestupovat v Paříži. Jinak je turnaj naprosto špičkový. Ještě bych si přál, aby chodilo více fanoušků.
Kolik máš ve své sbírce hodinek a které jsou nejzajímavější? Asi patnáct nebo šestnáct. Nejzajímavější jsou ty, co mám na ruce. Váže se k nim takový příběh, protože jsem si je koupil za účast na olympiádě v Pekingu. Čtyři roky jsem na ně šetřil a když jsem se na olympiádu dostal, tak jsem si je koupil za odměnu. Jezdil jsem po turnajích a spal jsem v levných hotelech, které stály třeba o 30 Euro méně, než oficiální hotely tunaje a tak jsem si na ně sbíral.
Je nějaká otázka, na kterou bys chtěl, aby se Tě někdo zeptal, ale nikdo Ti ji ještě nepoložil? Tak to je těžká otázka. Těch otázek bylo za posledního půl roku tolik, že asi už bylo řečeno úplně všechno. Většinou rád mluvím o tom filmu, protože většina lidí o něm ani nevěděla, tak většinou jim tu otázku vnuknu, protože chci, aby se to dostalo do povědomí.
Máš nějaký vzkaz pro hráče MULTILIGY a amatérské badmintonové hráče vůbec? Chtěl bych všem hráčům MULTILIGY i ostatním amatérským hráčům popřát, aby je badminton bavil tak, jako mě a aby se nám všem společně k badmintonu podařilo přivést další stovky tisíc lidí.
Děkujeme za rozhovor a za vše, co jsi pro český badminton zatím vykonal a přejeme nadále hodně nejen badmintonových úspěchů.
Za hráče MULTILIGY se v badmintonové hale v Brně-Jehnicích dne 13.10.2012 ptali Mikkel Bom Simonsen a Rosťa Geržičák.